Advokáti
JUDr. Jan Mach
Mgr. Aleš Buriánek
MUDr. Mgr. Dagmar Záleská

zdravotnické právo - právní zastupování lékařů

Hospitalizace pacienta v bezvědomí a hlášení soudu

(článek byl převzat z časopisu Tempus medicorum se souhlasem vydavatele)

Stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ČR

Lékařům je celkem dobře známo, ve kterých případech lze pacienta hospitalizovat i bez jeho souhlasu a kdy je třeba plnit oznamovací povinnost soudu v místě sídla zdravotnického zařízení, je-li pacient hospitalizován bez souhlasu. Velké rozpory, nejen mezi lékaři, ale i mezi soudci a dalšími právníky, však panovaly ohledně otázky, zda i případ, kdy pacient je v důsledku náhlého zranění nebo onemocnění v bezvědomí hospitalizován v nemocnici a nemůže tedy vyslovit svůj souhlas, ale ani nesouhlas s hospitalizací, je či není třeba hlásit soudu. Někteří předsedové okresních soudů se obraceli na ředitele nemocnic s žádostí, aby tyto případy soudům hlášeny nebyly, neboť nepodléhají detenčnímu řízení a oznamovací povinnosti. Právní kancelář ČLK v těchto případech radila, aby si ředitel nemocnice vyžádal od předsedy okresního soudu toto stanovisko písemně, což předseda soudu zpravidla odmítl. Některé nemocnice případy hospitalizace pacienta v bezvědomí bez jeho písemného souhlasu soudu hlásily, jiné nikoli. Protože v této věci i mezi soudci panovaly rozdílné názory, zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR stanovisko, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a je jednoznačným vodítkem pro další postup v praxi.

Pro úplnost zopakujeme, že případy, kdy lze pacienta hospitalizovat bez jeho písemného souhlasu, jsou následující:

  1. jde-li o hospitalizaci osob s přenosnou chorobou a povinným léčením, nebo nosiče, podle právních předpisů o ochraně veřejného zdraví, kdy pacient je povinen podrobit se povinnému léčení v ústavním zdravotnickém zařízení;

  2. jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí;

  3. jestliže s ohledem na zdravotní stav pacienta si nelze vyžádat jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života nebo zdraví;

  4. jde-li o poskytnutí neodkladné péče dítěti, nebo osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům a rodiče nebo opatrovník odpírají vyslovit souhlas, přičemž jde o výkony nutné k záchraně života nebo zdraví.

K tomu podle jiných zákonů přistupují případy ochranného léčení v ústavním zdravotnickém zařízení, které bylo nařízeno soudem, např. sexuologické, psychiatrické, apod.

Nový návrh zákona o zdravotních službách předpokládá v zásadě shodnou právní úpravu, snad jen s výjimkou zpřísnění pro případ nucené hospitalizace pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí, kdy bude vyžadováno, aby se tak dělo „bezprostředně“ a závažným způsobem a aby nebylo možno dosáhnout nápravy jinak. Zde Česká lékařská komora marně upozorňovala na skutečnost, že tato „přísnější“ právní úprava přinese v praxi značné problémy. Lze si představit pacienta se závažnou duševní chorobou postiženého záchvatem, který zmlátil rodinu, rozbil zařízení bytu, ale v době příjezdu zdravotnické záchranné služby se chová klidně a bezprostředně neohrožuje své okolí. V takovém případě, podle nové právní úpravy, by měla zdravotnická záchranná služba zase odjet a nezasahovat, neboť k ohrožování nedochází „bezprostředně“. Pokud záchvat propukne deset minut po odjezdu záchranky, bude záchranka volána znovu a situace se může opakovat. To je jen důkazem toho, že nové zákony připravují lidé, kteří mají velmi daleko od praxe.

Vraťme se však k případu, kterým se zabýval Nejvyšší soud ČR. Představme si pacienta, který je po dopravní nehodě v bezvědomí, je převezen zdravotnickou záchrannou službou na anesteziologicko-resuscitační oddělení nemocnice, zde je zaintubován a je mu poskytována zdravotní péče bez jeho písemného souhlasu. Pacient není způsobilý podepsat souhlas ani do 24 hodin, protože se například neprobere z bezvědomí a je nadále zaintubován. Nastává situace, kdy službu konající lékař nebo primář musí rozhodnout, zda o hospitalizaci bez písemného souhlasu pacienta podá hlášení příslušnému okresnímu soudu. Má nebo nemá jej podávat? Podle stanoviska Nejvyššího soudu je jednoznačně povinností zdravotnického zařízení oznámit i případ hospitalizace pacienta bez písemného souhlasu, je-li v bezvědomí a je mu poskytována neodkladná péče, soudu v místě sídla zdravotnického zařízení. Nejvyšší soud tak dává jasnou odpověď na otázku, o které se dosud vedly diskuse.

Ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.1.2009, sp.zn.: Cpjn 29/2006 vyjímáme:

Povinnost ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči učinit oznámení soudu, podle § 191a občanského soudního řádu se týká každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu, bez ohledu na důvody, pro něž tento souhlas nebyl dán. Lhůta 24 hodin stanovená zákonem je zachována jen tehdy, je-li zpráva ústavu soudu v této lhůtě doručena“.

Z toho jak je formulována povinnost ústavu oznámit převzetí každého, kdo v něm byl umístěn, bez svého písemného souhlasu nutno dovodit, že půjde o všechny případy, kdy tento písemný souhlas chybí, tedy nejen ty, kdy umístěný souhlas s umístěním odmítne dát, popřípadě původně udělený souhlas později písemně odvolá, ale i ty, kdy je do ústavní péče převzata osoba, která vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopna dát souhlas (např. bezvědomí apod.) nebo kdy je nemocný izolován pro onemocnění přenosnou chorobou, kdy rodiče nezletilého dítěte odmítnou udělit souhlas s jeho držením v takovém ústavu, apod. … To, zda je pacient v bezvědomí a není tak schopen vnímat omezení své svobody, přičemž je současně bezprostředně ohrožen jeho život (a s ohledem na nezbytnost lékařského zákroku je i reálný předpoklad pro to, že soud nemůže rozhodnout jinak, než tak, že převzetí a držení nemocného v ústavu je přípustné), není s ohledem na charakter chráněného práva významné“.

Nejde však jen o prostý fakt povinnosti ústavu oznámit ve smyslu ustanovení § 191a odst. 1 občanského soudního řádu soudu skutečnost umístění osoby, ale současně o to, aby se jednalo o oznámení včasné. Ústav přitom tuto povinnost plní nikoliv tím, že v zákonem stanovené lhůtě 24 hodin tuto zprávu vyhotoví a podá, ale pouze tím, že se tato zpráva v uvedené lhůtě dostane do dispozice soudu. Tento závěr podporuje nejen skutečnost, že sám soud má velmi krátkou lhůtu,aby na základě tohoto oznámení do 7 dnů od omezení rozhodl, zda k převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů, ale současně i znění článku 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle něhož takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, tj. musí se dostat do dispozice soudu. Protože je lhůta k oznámení stanovena v hodinách, je třeba, aby v něm bylo uvedeno označení hodiny, kdy k převzetí pacienta došlo. Stejně tak je třeba, aby ze spisu bylo patrno, v kolik hodin zpráva došla soudu. Na okolnost, zda je tato povinnost ústavu plněna náležitě má vliv nepochybně řada okolností. Pokud se pominou případy, kdy ústav činí oznámení o převzetí osoby teprve několik dní poté co se tak stalo, pak včasnost ovlivňuje především to, jakou formu předání této informace ústav zvolí. Ze spisového vzorku vyplývají čtyři skupiny. První skupinou jsou oznámení zprostředkovaná soudu pomocí telefaxu, zatímco v druhé jsou tyto zprávy podávány e-mailem. V těchto případech většinou lze ověřit dodržení nebo případné překročení stanovené lhůty 24 hodin pro oznámení. Oznámení o umístění pacienta do ústavní péče však není návrhem ve věci samé, takže není nezbytné, aby takové podání učiněné telefaxem bylo posléze doplňováno předložením jeho originálu, či písemným podáním shodného znění. Třetí skupinu tvoří oznámení zaslaná soudu písemnou formou. Pokud nejsou např. týž den doručena do podatelny soudu kurýrem, ale jsou doručována poštou, nelze počítat s tím, že zákonem stanovená lhůta pro podání oznámení bude dodržena. Konečně poslední, byť spíše výjimečná, je skupina, kdy je oznámení převzato např. při návštěvě pracovníka soudu v ústavu, případně je pracovník o umístění pacienta v ústavu informován ústně a o tomto oznámení je učiněn úřední záznam“.

Ustanovení § 191a odst. 1 občanského soudního řádu stanoví pouze povinnost ústavu oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu ústav je, převzetí pacienta, který k tomu nedal písemný souhlas. Konkrétní obsahové náležitosti tohoto oznámení neupravuje. Je proto třeba mít za to, že ty se podřizují účelu řízení, které má být na základě takového oznámení zahájeno a provedeno. Kromě označení umístěného je především nutno trvat na uvedení údaje o datu a hodině převzetí pacienta. Jak již bylo zmíněno, ústavy ne ve všech případech tyto údaje vždy důsledně uvádějí. Význam má dále údaj o důvodu převzetí pacienta do ústavu, označení oddělení, kde je pacient umístěn, jméno jeho ošetřujícího lékaře a údaje významné pro snadný a rychlý kontakt soudu s ústavem v rámci úkonů v řízení. V oznámení by měly být označeny i blízké osoby, které by o umístěném mohly podat zprávu. Připojena by měla být i příslušná lékařská zpráva o stavu pacienta“.

Z tohoto stanoviska Nejvyššího soudu ČR pro praxi vyplývají zejména následující skutečnosti:

  1. Zdravotnické zařízení je povinno hlásit soudu i případy, kdy pacient je převzat k hospitalizaci bez svého písemného souhlasu v bezvědomí, do 24 hodin se neprobral, nebo nebyl způsobilý vyslovit souhlas s hospitalizací. Skutečnost, že pacient je v bezvědomí a že tedy nejde o odmítnutí zdravotní péče, ale o případ, kdy nemůže vyslovit souhlas ani nesouhlas, není významná.

  2. Aby byla povinnost splněna ve lhůtě stanovené jak zákonem, tak Listinou základních práv a svobod, je třeba, aby do 24 hodin bylo hlášení doručeno soudu. K tomu je možno využít e-mailové spojení nebo telefax, ze kterých je snadno zřejmé, kdy zpráva byla doručena soudu. Není věcí zdravotnického zařízení zkoumat, kdy se konkrétní pracovník soudu začal případem zabývat. Důležité je, kdy se zpráva dostala do dispozice soudu. Pouhým odevzdáním zprávy poště by lhůta dodržena nebyla. Nezbývá tedy než e-mailová či telefaxová zpráva nebo využití kurýrní služby.

  3. Zákon nestanoví, co by konkrétně zpráva měla obsahovat. Mělo by to být označení umístěné osoby jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm, údaj o datu a hodině převzetí pacienta a důvodech, proč je pacient hospitalizován bez svého písemného souhlasu. Dále je třeba uvést označení oddělení, kde je pacient umístěn, jméno lékaře se kterým může soud komunikovat v předmětné záležitosti a telefonní či e-mailové spojení, které může soud pro tuto komunikaci využít. Jsou-li známy blízké osoby, které by o umístěném mohly podat zprávu, je vhodné je rovněž zmínit. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR by měla být připojena i lékařská zpráva o stavu pacienta, což však zákon nestanoví a nelze to tedy považovat za povinnost zdravotnického zařízení, které v těchto případech musí často pracovat v časové tísni. V zásadě tedy stačí oznámit soudu KDO, OD KDY, KDE a PROČ je hospitalizován bez písemného souhlasu a uvést kontakt na osobu, která může podat bližší informace.

Podle návrhu nového zákona o zdravotních službách, který má nabýt účinnosti dne 1.1.2012, poskytovatel, který nesplní řádně oznamovací povinnost o hospitalizaci pacienta bez souhlasu nebo o jeho omezení ve volném pohybu a styku s vnějším světem do 24 hodin soudu může být postižen pokutou do výše 200.000,- Kč. Současně nelze vyloučit žalobu pacienta na ochranu osobnosti s požadavkem náhrady nemajetkové újmy v penězích. Je proto potřebné, aby v každém ústavním zdravotnickém zařízení všichni lékaři a další zdravotničtí pracovníci měli v těchto otázkách zcela jasno. V případě jakýchkoli nejasností se lze obrátit na právní kancelář České lékařské komory.

článek byl zpracován pro časopis ČLK Tempus medicorum

autor: JUDr. Jan Mach

datum zpracování: 26.9.2011



Žaloby o náhradu škody na zdraví

Právní zastupování v řízeních o žalobách o náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění, ztrátu na výdělku, účelné náklady spojené s léčením, o jednorázové odškodnění pozůstalých; jednání s pojišťovnami, mimosoudní dohody

Založení a převod lékařské praxe, prodej lékařské praxe a převody zdravotnických zařízení na s.r.o.

Příprava všech podkladů nezbytných pro založení lékařské praxe jako společnosti s ručením omezeným, podání návrhu na zápis do OR, komunikace s OR, příprava smlouvy o prodeji lékařské praxe. Právní pomoc při převodech lékařských praxí mezi fyzickými osobami

Žaloby na ochranu osobnosti

Právní zastupování v řízeních o žalobách o omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích z titulu práva na ochranu osobnosti

Obhajoba lékařů (zdravotníků) v trestním řízení

Všechna podání v trestním řízení, účast při úkonech trestního řízení (výslech lékaře, svědků, znalců, prostudování trestního spisu, účast na hlavním líčení, veřejném zasedání)

Spory lékařů (poskytovatelů zdravotních služeb) se zdravotními pojišťovnami

Právní zastupování ve sporech o uplatnění regulačních srážek za léky či vyžádanou péči, ve sporech o úhradu zdravotních služeb; vypracování návrhů na smírčí jednání, posuzování úhradových dodatků a smluv se zdravotními pojišťovnami

Komplexní právní služby poskytovatelům zdravotních služeb (nemocnicím, soukromým lékařským praxím)

Plný právní servis, zastupování v soudních sporech, správních řízeních, příprava a posuzování smluv, vnitřních předpisů atp.

Právní zastupování lékařů (zdravotníků) v pracovních sporech

Právní zastoupení ve sporech o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o mzdové (platové) nároky zaměstnanců, náhradu škody, či ve věci kvalifikačních dohod

Publikační a přednášková činnost v oblasti zdravotnického práva (medicínského práva)

Realizace kvalifikovaných odborných přednášek, seminářů, příprava článků a rozsáhlejších odborných publikací v oblasti zdravotnického práva