Vedení nemocnic se mohou bránit proti regulacím úhrady
(Článek byl uveřejněn v časopisu TEMPUS MEDICORUM)
Nedávno mi jeden lékař, zaměstnanec velké nemocnice, vyprávěl, že jejich ředitelství na konci roku 2013 zarazilo jakékoli vánoční odměny a jiné obvyklé peněžité dávky související s koncem roku a v některých případech přistoupilo i ke snížení osobních ohodnocení lékařů. Jako oficiální důvod označilo vedení nemocnice skutečnost, že na jednom pracovním úseku lékaři „přešvihli“ náklady na léčivé přípravky o vysokou finanční částku, čímž "poškodili" nemocnici a všechny ostatní lékaře, proto „díky nim“ nebudou odměny, sníží se osobní ohodnocení a dokonce se neuplatní ani částka na zvýšení platu lékařů (zvýšení platů o 6,5 %) v souvislosti s příslibem, který dala Česká republika lékařům v rámci akce „Děkujeme, odcházíme“.
V daném případě se vedení nemocnice pokusilo obrátit „hněv lékařů a dalších zaměstnanců“ proti jejich kolegům, kteří nehlídali dostatečně regulace u předepisování léčivých přípravků a předepsali podstatně více, než regulace vyplývající z úhradové vyhlášky umožňovaly. Nikdo se však nezabýval otázkou, zda toto překročení regulací při předepisování léčivých přípravků bylo či nebylo důvodné z hlediska povinnosti poskytnout svým pacientům péči lege artis – tedy na náležité odborné úrovni. Zákon o veřejném zdravotním pojištění (§ 13 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů), totiž zaručuje všem pojištěncům všech zdravotních pojišťoven, úhradu veškeré zdravotní péče, která byla poskytnuta v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, odpovídá zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být dosaženo a je pro pojištěnce přiměřeně bezpečná, přičemž existují důkazy o účinnosti vzhledem k účelu jejího poskytování. Pojištěnec má tak zaručenu úhradu veškeré potřebné zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění, včetně všech léčivých přípravků, které odpovídají současným dostupným poznatkům lékařské vědy a jeho potřebám. Pokud lékaři kritizovaného úseku nemocnice „přešvihli limity preskripce“ pouze proto, že respektovali toto právo pojištěnce a svou povinnost poskytnout zdravotní služby na náležité odborné úrovni, pak se na ně nelze hněvat. V současné době existuje významná opora nejméně ve dvou nálezech Ústavního soudu ČR, která dává i nemocnicím možnost namítnout, že v případě nepřekročení regulace úhrady léčivých přípravků by nebylo možno poskytnout pacientům péči na náležité odborné úrovni a v té souvislosti žádat, aby v intencích nálezů Ústavního soudu byla ze strany zdravotních pojišťoven navýšena úhrada za léky, které bylo nezbytné předepsat jejich pojištěncům. Plénum Ústavního soudu ve svém rozhodnutí, kterým byla zrušena celá úhradová vyhláška pro rok 2013, sp. zn.: Pl. ÚS 19/13 znovu poukázalo na skutečnost, že není možné uplatnit regulační omezení předepisování léčivých přípravků, ale ani překročení objemů nasmlouvaných zdravotních služeb a objemu vyžádané péče, pokud by dodržení regulací znamenalo, že by pacientům nemohla být poskytnuta zdravotní péče, na kterou mají nárok, tedy na náležité odborné úrovni a v intencích § 13 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Plénum Ústavního soudu současně poukázalo na svůj již dřívější nález (byť nález senátní) ze dne 13. 9. 2011, sp. zn.: I. ÚS 2785/08 a současně zdůraznilo, že byť nález ruší úhradovou vyhlášku až uplynutím dne 31. 12. 2014, zdravotní pojišťovny musí z obsahu tohoto nálezu vycházet již při uplatňování regulací za rok 2013. Poukázalo přitom na článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle kterého jsou nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny státní orgány, právnické i fyzické osoby v České republice. Tyto nálezy jsou tedy závazné i pro zdravotní pojišťovny a zdravotní pojišťovna není oprávněna uplatnit regulační omezení, pokud by jeho uplatnění znamenalo nemožnost předepsat pacientům potřebné účinné léky. Stejně tak pokud úhrada poskytnutá nemocnici nemůže stačit na předepsání léčivých přípravků, které jsou indikovány pojištěncům, je povinností příslušné zdravotní pojišťovny úhradu navýšit tak, aby potřebné účinné léky mohly být pojištěncům poskytnuty.
Je samozřejmě otázkou, zda by si lékaři příslušného kritizovaného úseku nemocnice, kteří „přešvihli preskripci“ dokázali zdůvodnit zdravotním stavem svých pacientů a potřebou náležité odborné péče, předepsání všech léčivých přípravků, ale i kdyby se jim to podařilo pouze částečně, určitě by to mohlo nemocnici prospět, zvláště za situace, kdy šlo o finanční prostředky v řádu miliónů korun. Pokud vedení nemocnice neučinilo nic k tomu, aby s využitím citovaných nálezů Ústavního soudu byla úhrada za nezbytně indikované léky doplacena, pak by sami zaměstnanci, případně odborové organizace, podle mého názoru, měli na tuto skutečnost poukázat. Podle § 259 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen informovat zaměstnance o ekonomické a finanční situaci zaměstnavatele a jejím pravděpodobném vývoji. Informace o tom, že došlo k překročení limitů preskripce a jak na to hodlá vedení nemocnice reagovat (s ohledem na citované nálezy Ústavního soudu) patří k právům odborových organizací a zaměstnanců. Pokud zaměstnavatel neinformuje o těchto skutečnostech odbory a zaměstnance sám, jak je jeho povinností, má nejen každá odborová organizace, ale i každý zaměstnanec právo, aby tyto informace obdržel. Dotaz, zda nemocnice bude usilovat o zvýšení úhrady v souvislosti s důvodnou zvýšenou preskripcí a jakými prostředky, je pak zcela legitimní. Stejně tak je zcela legitimní požadavek, aby vedení nemocnice s péčí řádného hospodáře usilovalo o neuplatnění regulačních srážek a využilo jak odborné argumentace příslušných lékařů s ohledem na práva pojištěnců, tak i citovaných nálezů Ústavního soudu.