Kongres České lékařské komory
na téma činnost soudních znalců v oboru zdravotnictví
aneb co je lege artis a kdo to posoudí?
(Článek byl uveřejněn v časopisu TEMPUS MEDICORUM)
Dne 18. června 2009 se v Kongresovém sále Nemocnice Na Homolce konal kongres České lékařské komory na téma „Činnost soudních znalců v oboru zdravotnictví aneb co je lege artis a kdo to posoudí“. Zorganizování tohoto kongresu i jeho téma nebylo náhodné. Přibývá případů kriminalizace lékařů, kdy základem pro vznik celé „kauzy“ je chybný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který vede k trestnímu stíhání lékaře. Toto trestní stíhání ve většině případu končí posléze buď zastavením trestního stíhání, nebo zproštěním obžaloby, zpravidla až po několika létech. Mezitím si lékař „prožije své peklo“, je dehonestován, často je jeho plné jméno uváděno v médiích s tvrzením, že zavinil smrt pacienta a samotný zprošťující rozsudek, nebo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, rozhodně nepřináší dostatečnou satisfakci. Přitom na začátku všeho byl neúplný, chybný, nebo zavádějící znalecký posudek jeho kolegy. Právní kancelář České lékařské komory se rozhodla tyto případy pranýřovat a poukazovat na pochybení soudních znalců z oboru zdravotnictví, nebo i znaleckých ústavů, která vedla k bezdůvodné kriminalizaci lékařů, snížení jejich profesní cti a vážnosti. Jeden z prostředků jak na tyto problémy poukázat široké odborné veřejnosti, byl i kongres České lékařské komory na shora uvedené téma, kterého se zúčastnili především lékaři, včetně soudních znalců a předsedů odborných společností a právníci, včetně soudců Nejvyššího soudu ČR.
Úvodní vystoupení na kongresu před zahájením panelové diskuse měli postupně:
prezident České lékařské komory MUDr. Milan Kubek
ředitel právní kanceláře České lékařské komory JUDr. Jan Mach
předseda České chirurgické společnosti a přednosta chirurgické kliniky 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Ústřední Vojenské nemocnice v Praze Prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc.
přednosta 3. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Fakultní nemocnice v Motole Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.
předseda České společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie Doc. MUDr. Přemysl Klír, CSc.
předseda trestního senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. František Púry
předseda občanskoprávního senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. Petr Vojtek
ředitel analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Miroslav Růžička, Ph.D.
předseda Městského soudu v Praze JUDr. Jan Sváček
ředitelka odboru zdravotních služeb Ministerstva zdravotnictví ČR MUDr. Stanislava Pánová
Jako čestní hosté se kongresu dále zúčastnili:
-
Prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc. – předseda České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
-
Mgr. Jana Otrubová z oddělení justičního dohledu - agendy znalců Ministerstva spravedlnosti ČR
MUDr. Mgr. Jolana Těšínová, předsedkyně Společnosti medicínského práva České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
MUDr. Vanda Hořejší, členka výboru České gynekologické a porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně
Prof. MUDr. Vítězslav Kolek, DrSc., proděkan lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
prim. MUDr. Michal Beran, Ph.D., přednosta Ústavu soudního lékařství 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Z kongresu bude vydán sborník obsahující vystoupení jednotlivých odborníků a doporučené závěry. Celá úvodní vystoupení jsou k dispozici na www.lkcr.cz.
Prezident České lékařské komory MUDr. Milan Kubek v úvodu kongresu zdůraznil, že podle zákona je mimo jiné posláním České lékařské komory chránit profesní čest a profesní zájmy svých členů. Je nepochybně hrubým zásahem do profesní cti, dochází-li k bezdůvodnému trestnímu stíhání lékaře. K tomu však většinou nedochází pouze na základě rozhodnutí policejního orgánu, nebo státního zástupce, ale skoro vždy na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Proto se ČLK touto problematikou zabývá.
Ředitel právní kanceláře České lékařské komory JUDr. Jan Mach uvedl, že základem mnoha zahájených trestních stíhání, které končí posléze zastavením či zproštěním je chybný, neúplný nebo nesprávný znalecký posudek. Mnohonásobné znalecké posouzení jediné kauzy často přináší naprosto protichůdné závěry, což se promítá především do trestního stíhání lékařů, ale i do občanskoprávních sporů. Je nepochybné, že nepodaří-li se v trestním řízení odstranit rozpory mezi různými znaleckými posudky, pak má být postupováno dle zásady „v pochybnosti pro obviněného“. O tom svědčí nálezy Ústavního soudu I. ÚS 429/03 a III. ÚS 299/06. Není však jasné, jak by v těchto případech mělo být postupováno v řízení o náhradu škody, nebo o ochranu osobnosti, kde presumpce neviny neplatí. Podle nálezu Ústavního soudu III. ÚS 299/06 by znalecký posudek neměl být žádným nadřazeným důkazem nad ostatními důkazy, justiční praxe je však spíše opačná. Ke zlepšení současného stavu ve znalecké činnosti v oboru zdravotnictví je třeba přijmout nový zákon o znalcích a v něm samostatnou kapitolu o znalecké činnosti v oboru zdravotnictví, výběru soudních znalců garantovaných profesní komorou pro tento obor znalecké činnosti a zásadách jejich práce tak, aby znalecké posudky v oboru zdravotnictví, posuzující správnost či nesprávnost v postupu lékaře, byly podstatně objektivnější než je tomu dosud.
Předseda České chirurgické společnosti Prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc. zdůraznil, že od znalce je požadován jasný závěr, který znamená, zda lékař jednal lege artis či nikoli, a to mnohdy v situaci, která je velmi vzdálená od takto chápaného černobílého obrazu. Situace je o to závažnější, že soudce nemá medicínské vzdělání a na závěru znaleckého posudku opírá své finální rozhodnutí. Současný stav je důsledkem dlouhodobé absence řešení postavení znalců – lékařů, podmínek jejich jmenování v průběhu posledních desetiletí. Před jmenováním znalce pro obor chirurgie, nemusí lékař prokazovat ani své teoretické znalosti, ani své praktické zkušenosti. Nepotřebuje doporučení od výboru České chirurgické společnosti, jakožto odborné organizace, která by garantovala nejen odbornou znalost, ale i potřebnou úroveň stávající chirurgické praxe. Může se tak paradoxně stát, že léčebný postup zkušeného chirurga, bude posuzovat chirurg, který zdaleka nemá nejen potřebnou praxi, ale ani znalosti. Je nutné urychleně stanovit nové podmínky jmenování znalců pro obor chirurgie, nejlépe s garancí České chirurgické společnosti. Je rovněž nutno přehodnotit současnou neodpovídající výši odměny za práci znalce z oboru chirurgie.
Přednosta 3. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. poukázal na skutečnost, že i současný zákon o znalcích a tlumočnících č. 36/1967 Sb. obsahuje požadavek, aby znalec měl potřebné odborné znalosti a předpoklady k podání znaleckého posudku. Je otázkou, kdo a podle jakých kritérií v současné době posuzuje splnění tohoto zákonného požadavku. Pokud ustanovování znalců je ve výlučné kompetenci ministra spravedlnosti a předsedů krajských soudů – tedy právníků bez medicínského vzdělání, těžko lze očekávat, že budou moci dostatečně posoudit, zda příslušný lékař má či nemá potřebné odborné předpoklady k výkonu znalecké činnosti. Z tohoto pohledu je tedy chybné, že jmenování znalců provádí nikoli lékaři, ale právníci, aniž k tomu potřebují garanci příslušné profesní organizace či odborné společnosti. Pojem „lege artis“ je velmi problematický a jeví se někdy jako zavádějící. Jiné podmínky pro tzv. „postup lege artis“ jsou v malé nemocnici, jiné na velké klinice, což je nutno při posuzování práce lékařů brát v úvahu.
Předseda České společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Doc. MUDr. Přemysl Klír, CSc. poukázal na skutečnost, že soudní lékařství jako převážně morfologický obor, má vzhledem k provádění pitev do určité míry výjimečné postavení, neboť poskytuje důležité objektivní odborné informace, týkající se zejména rozsahu, lokalizace a závažnosti patologických úrazových změn, provedených chirurgických a jiných výkonů, příčiny smrti, toxikologického a dalších laboratorních nálezů. Interpretace pitevních nálezů patří bezesporu soudnímu lékaři a to bez ohledu na to, zda se jedná o poranění, nebo lékařský zákrok. Soudní lékař se zpravidla v základních otázkách vyjadřuje i k tomu, zda jednání ošetřujícího lékaře probíhalo lege artis, to znamená, zda se uskutečnilo podle dostupných poznatků lékařské vědy (např. při zajištění základních životních funkcí, tj. zda bylo účinné stavění krvácení, prováděna umělá plicní ventilace, zajištěn převoz, apod). Soudní lékaři by však neměli posuzovat správnost či nesprávnost postupu při specializovaných výkonech lékařů jiných odborností v otázkách, které náplň specializačního vzdělávání v soudním lékařství neobsahuje, např. volbu diagnostického nebo konkrétního léčebného postupu, indikace k některým výkonům, apod.
Předseda trestního senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. František Púry poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. 7 Tdo 219/2005 v souvislosti s charakteristikou pojmu „lege artis“. Stanoví-li lékař při výkonu svého povolání chybnou diagnózu, pak to samo o sobě ještě nemusí opodstatňovat závěr, že již tímto porušil svou povinnost poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, tedy vykonávat své povolání „lege artis“. Závěr o porušení takové povinnosti však může být na místě v případě, kdy nesprávná diagnóza je důsledkem závažného porušení postupu pro její určování, které lékař zavinil, alespoň ve formě nedbalosti a které spočívá například v bezdůvodném nevyužití dostupných diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem vždy nutno hodnotit tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl k dispozici v době svého rozhodování. Složitost znaleckého posuzování otázky, zda lékař postupoval lege artis, lze demonstrovat i na dalším případu z praxe, který řešil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1421/2008. Nejvyšší soud v tomto případě shledal pochybení soudů nižších stupňů mimo jiné také v tom, že zde dovodili postup obviněného jako non lege artis, pouze s poukazem na údajné závazné standardy obsažené v metodických pokynech „České lékařské komory J.E.Purkyně“, přičemž šlo o zřejmou záměnu České lékařské komory a České lékařské společnosti J.E.Purkyně, na které odkazoval i přibraný znalec. Nejvyšší soud v tomto případě konstatoval, že Česká lékařská společnost J.E.Purkyně jako občanské sdružení není oprávněna vydávat jakékoli závazné standardy pro lékaře a že vydávat závazná stanoviska k odborným problémům poskytování zdravotní péče je oprávněna pro své členy Česká lékařská komora. Je třeba souhlasit s názorem na potřebu legislativní změny, která by posílila možnosti České lékařské komory, aby lépe a účinněji reagovala příslušnými opatřeními na pochybení svých členů při poskytování lékařské péče.
Předseda občanskoprávního senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. Petr Vojtek poukázal na skutečnost, že soudy musí při ustanovení znalce vzít v úvahu i stupeň odbornosti, jehož je třeba k podání posudku. Soudy musí dbát i o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Účastníci by se měli ještě předtím, než soud vydá usnesení o ustanovení znalce vyjádřit, zda má být tento důkaz prováděn, jakož i k osobě znalce, zejména z hlediska jeho odbornosti. Soud má ustanovit znalce až po slyšení účastníků, aby znal jejich stanovisko před jeho ustanovením. Soudem ustanovený znalec, který vypracoval chybný znalecký posudek, odpovídá za škodu, která tím vznikla účastníkovi řízení. K tomu je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 25 Cdo 883/2006.
Ředitel analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Miroslav Růžička, Ph.D. hovořil o právní odpovědnosti lékaře z hlediska zavinění v případě postupu non lege artis. Nový trestní zákoník představuje princip subsidiarity trestní represe. Je zde tedy prostor, aby v některých případech trestní stíhání lékaře bylo nahrazeno disciplinárním řízením před orgány České lékařské komory. Pokud jde o znalecké posudky posuzující správnost či nesprávnost postupu lékaře, posudek ústavu by měl být podle zákona vyžadován jen ve výjimečných, zvláště obtížných případech a není vhodné ustanovovat ústav k provedení znaleckého posudku, jde-li o pořízení znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání. Nejvyšší státní zastupitelství obdrželo podnět prezidenta České lékařské komory týkající se odbornosti znalců, zejména skutečnosti, že v některých případech jsou vyžadovány znalecké posudky hodnotící správnost či nesprávnost odborného postupu lékařů specializovaných odborností, od znalců z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, kterým toto nepřísluší. Nejvyšší státní zastupitelství na základě této skutečnosti upozornilo na nesprávnost předmětného postupu podřízená státní zastupitelství, byť nelze okamžitě očekávat, že bude všude zjednána v tomto směru náprava. Je-li však ustanoven znalec nepatřičné odbornosti, je jeho znalecký posudek procesně nepoužitelný.
Ředitelka odboru zdravotních služeb Ministerstva zdravotnictví MUDr. Stanislava Pánová vysvětlila zásady novely vyhlášky Ministerstva zdravotnictví o Ústřední znalecké komisi Ministerstva zdravotnictví. Na otázku, zda bude akceptována připomínka České lékařské komory, aby se jednání Ústřední znalecké komise Ministerstva zdravotnictví vždy účastnil lékař, nebo lékaři, jejichž práce je posuzována, odpověděla, že tato připomínka byla akceptována částečně, když vyhláška umožňuje Ústřední znalecké komisi tyto lékaře pozvat, stejně jako pozvat poškozeného, nebo toho kdo dal Ústřední znalecké komisi podnět, aby se zabývala konkrétním případem a vyslechnout jejich stanovisko, avšak není to zakotveno jako obligatorní.
Předseda Městského soudu v Praze JUDr. Jan Sváček poukázal na skutečnost, že seznamy znalců z oboru zdravotnictví, jsou co do počtu těchto znalců limitovány a např. v současné době v Praze je seznam těchto znalců přeplněn a není místo pro zapsání nových znalců. Rovněž nejsou stanovena žádná kritéria pro rozhodnutí kdo má a kdo nemá být ustanoven znalcem z oboru zdravotnictví v příslušné odbornosti – odvětví. Zatím tedy soudy vychází především z posudků a doporučení nadřízených pracovníků nebo zaměstnavatelů.
Advokátka JUDr. Klára Kořínková se dotázala na užívání pojmu vitium artis jako pojem vyjadřující skutečnost, že samotný postup lékaře nebyl nesprávný, ale došlo k určitému nezdaru s ohledem na „nedostatek umění“. Je otázkou, zda v těchto případech, pokud nejde o porušení právní povinnosti a nejsou splněny podmínky pro náhradu škody, je vyloučena náhrada nemateriální újmy v penězích podle ustanovení o ochraně osobnosti.
Předseda občanskoprávního senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. Petr Vojtek na otázku reagoval tak, že vztah náhrady škody a ochrany osobnosti je poměrně problematický, jde o jistou dvoukolejnost rozhodování o náhradě za újmu, nad rámec ustanovení o náhradě škody. Podle jeho názoru tato dvoukolejnost není správná.
Advokát JUDr. Ing. Lukáš Prudil, Ph.D. právník Okresního sdružení lékařů České lékařské komory Brno-město poukázal na skutečnost, že při trestním stíhání lékařů je často policejním orgánem, daleko před zahájením trestního stíhání, pořízen ústavní znalecký posudek, který je posléze považován za naprosto rozhodující, z ekonomických důvodů není ochota opatřit znalecký posudek nový a je vlastně znemožněno právo obviněného vznést námitky proti osobě znalce, zadaným otázkám a odbornému zaměření znalce.
Předseda trestního senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. František Púry se vyjádřil tak, že postup, kdy je obviněnému a obhájci zasláno usnesení o ustanovení znalce, které bylo vydáno před zahájením trestního stíhání a v době, kdy je doručeno obviněnému a obhájci, je již na základě tohoto usnesení znalecký posudek vypracován, rozhodně není v pořádku a nelze s ním souhlasit. Na druhé straně nelze paušálně učinit závěr, že je třeba vždy zcela zopakovat znalecký posudek, či dokazování z pohledu expertního posouzení. Toto připadá v úvahu jen tehdy, když vychází znalecký posudek před zahájením trestního stíhání z nedostatečných či nepotvrzených podkladů.
Z kongresu vyplynuly následující závěry a doporučení:
Zákon č. 36/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů je v současné době nevyhovující a lze doporučit jeho rekodifikaci. V rámci nového zákona by bylo třeba věnovat jeho samostatnou část znalecké činnosti v oboru zdravotnictví, zejména posuzování správnosti odborného postupu při léčbě pacientů.
K výkonu znalecké činnosti v oboru zdravotnictví nemůže být dostačující specializovaná způsobilost lékaře podle zákona č. 95/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů, která pouze zakládá způsobilost k samostatnému výkonu lékařské profese. Znalec posuzující činnost jiných lékařů by měl být doporučen profesní komorou na základě stanoviska její vědecké rady nebo příslušné odborné vědecké společnosti, které by garantovaly jeho odbornou erudici i dostatečnou praxi.
Posuzovat správnost či nesprávnost postupu lékaře či jiného zdravotníka by měl vždy znalec stejné odbornosti, který zná rozsah jeho profesních povinností a dokáže posoudit, zda byly dodrženy či porušeny. To nevylučuje, aby se ve složitějších případech na posuzování podíleli i znalci z dalších oborů, zejména z oboru soudního lékařství při interpretaci pitevních nálezů, stanovení příčiny smrti, patologických úrazových změn, toxikologických a dalších laboratorních nálezů a dalších skutečností, které přísluší posuzovat soudnímu lékaři.
Znalec či znalecká komise by měli mít vždy od počátku kompletní podklady, bez nichž by neměl být znalecký posudek vypracován. Mezi ně, kromě kompletní zdravotnické dokumentace, patří i vyjádření všech lékařů a dalších zdravotníků, jejichž činnost je hodnocena, k posuzovanému případu, informace o konkrétních podmínkách příslušného pracoviště, popřípadě též vyjádření příslušného primáře oddělení, přednosty kliniky či jiného odpovědného vedoucího pracovníka k posuzovanému případu.
Není důvod k favorizaci ústavních znaleckých posudků před znaleckými posudky soudních znalců jednotlivců. Soud by měl brát především v úvahu odbornou erudici posuzujících odborníků.
Znalecké posudky z oboru zdravotnictví mají zásadní význam a zejména pokud hodnotí správnost postupu lékařů, musí je zpracovávat vysoce renomovaní odborníci, jejichž erudice musí být zaručena příslušnou profesní organizací. Ohodnocení práce těchto soudních znalců v současné době je naprosto neadekvátní, což může být jedním z důvodů, proč mnozí vysoce renomovaní odborníci odmítají za takto nedůstojných podmínek znaleckou činnost vykonávat. Ohodnocení soudních znalců z oboru zdravotnictví by mělo být podstatně zvýšeno oproti současnému nevyhovujícímu stavu.
Znalec by měl být odpovědný jak za škodu způsobenou nesprávným znaleckým posudkem (viz R 31/2009 – Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006), tak také snadno odvolatelný z funkce znalce, předkládá-li opakovaně znalecké posudky, které jsou posléze hodnoceny jako nesprávné, nepřesné, neúplné či obsahující závažné chyby. Současný stav, kdy znalec je z těchto důvodů ze své funkce prakticky neodvolatelný, je zcela nevyhovující.
Bylo by žádoucí, ve spolupráci s Českou lékařskou komorou její vědeckou radou a za účasti odborných vědeckých společností, stanovit nové podmínky pro jmenování znalců z oboru zdravotnictví, jejich eventuální nové rozdělení do odvětví a skupin odpovídající současné vyšší specializaci lékařských odborností a podle nových podmínek a kritérií zhodnotit, zda znalci z oboru zdravotnictví dosud zapsaní v seznamech Ministerstva spravedlnosti a krajských soudů jsou nadále způsobilí k výkonu znalecké činnosti.
Při rozporech ve znaleckých posudcích v trestním řízení je třeba vycházet z principu presumpce neviny, který se projevuje v principu „v pochybnosti pro obviněného“ – nepodaří-li se v trestním řízení odstranit rozpory mezi znaleckými posudky, pak je třeba postupovat podle této ústavní zásady – k tomu viz nálezy Ústavního soudu I. ÚS 429/03 a III. ÚS 299/06.
V občanském soudním řízení by bylo žádoucí umožnit předkládání znaleckých posudků stranou řízení a umožnit, aby strany mohly vznášet námitky proti odbornému zaměření znalce a proti zadaným otázkám, stejně jako v trestním řízení.
I podle dosavadní právní úpravy by měl soud v občanském soudním řízení vždy dříve, než zadá znalecký posudek zjistit stanovisko stran k otázce odbornosti znalce a otázkám zadávaným znalci. Pokud takto soud nepostupuje, lze to považovat za vadu řízení, která může být důvodem ke zrušení rozhodnutí.
Za velmi seriózní základ pro posuzování správnosti odborného postupu lékařů lze považovat usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. 7 Tdo 219/2005. Z něho by bylo vhodné, kdyby vycházelo i budoucí legislativní vyjádření povinnosti lékaře postupovat lege artis.
Je nutno zásadně odlišit situaci, kdy lékař postupoval odborně správným způsobem (lege artis) a na základě získaných poznatků udělal mylné rozhodnutí, od situace, kdy k mylnému rozhodnutí lékaře došlo na základě hrubé nedbalosti, nevyužití dostupných diagnostických metod, které mohly a měly být využity, apod.
Stanovisko odborné společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně k určitému odbornému postupu je z právního hlediska doporučením občanského sdružení a nelze jej považovat za závazné pro lékaře. Závazné stanovisko k odborným problémům poskytování zdravotní péče a ve zdravotnickém výzkumu mohou pro své členy vydávat pouze Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora a Česká lékárnická komora. K tomu viz Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1421/2008.
V rámci zásady ultima ratio – tedy krajní úlohy trestní represe vyjádřené i v novém trestním zákoníku, by mělo být více využíváno postupu, kdy orgán činný v trestním řízení místo zahájení trestního stíhání proti lékaři, věc odevzdá České lékařské komoře k disciplinárnímu řízení, popřípadě je-li již trestní stíhání zahájeno, věc postoupí České lékařské komoře k disciplinárnímu řízení. K tomu, aby toto disciplinární řízení mohlo být efektivní, a splnit svůj účel, je potřebné rozšířit škálu disciplinárních opatření, které může lékaři komora uložit tak, aby disciplinární opatření mohlo plnit spíše úlohu nápravnou a do budoucna preventivní, než pouze úlohu represivní. To předpokládá, aby vedle možnosti ukládat pokuty a vyloučit z komory, byla v rámci disciplinárních opatření dána komoře kompetence stanovit lékaři v potřebném rozsahu doškolení, případně přezkoušení před odbornou komisí, jako podmínku k dalšímu samostatnému výkonu lékařského povolání.
V nové zdravotnické legislativě, která v budoucnu nahradí současný zákon o péči o zdraví lidu, doporučujeme zachovat možnost příspěvku státu pacientovi nebo pozůstalým v případě, kdy došlo k odbornému pochybení při léčbě, avšak nejsou splněny podmínky pro poskytnutí náhrady škody. Tuto možnost dává současné ustanovení § 78 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb. ve znění pozdějších předpisů. V nově navrhovaných zdravotnických zákonech, ať již těch, které byly předloženy v poslední době (navrhovaný zákon o zdravotnických službách) nebo těch byly předloženy v dřívějším období (dříve navrhovaný zákon o zdravotní péči) se možnost poskytnutí příspěvku poškozenému pacientovi, kterému nevznikl nárok na náhradu škody, popřípadě pozůstalým po tomto pacientovi již nepředpokládala. Nepřiznání náhrady škody v případě nesplnění podmínky příčinné souvislosti mezi pochybením a následkem, nebo v případě, kdy sice došlo k pochybení, které však nelze označit za porušení právní povinnosti zdravotnického zařízení, může být pro pacienta či pozůstalé v některých případech nepřiměřeně tvrdé a tudíž nesprávné. Stejně tak jako byl přijat zákon o odškodňování obětí násilné trestné činnosti státem, je třeba zachovat a rozšířit možnost odškodnění pacienta či pozůstalých státem a podrobněji propracovat způsob rozhodování o příspěvku státu poškozeným, než tuto možnost zcela opustit.
článek byl zpracován pro časopis ČLK Tempus medicorum