Odborná kompetence znalců ve zdravotnictví
(Článek byl uveřejněn v časopisu TEMPUS MEDICORUM)
Posuzovat správnost postupu lékaře může jen znalec stejné odbornosti
Již kongres České lékařské komory konaný dne 19. června 2009 k problematice znaleckých posudků ve zdravotnictví a postupu lege artis, konsensem přítomných odborníků z Ministerstva spravedlnosti ČR, Ministerstva zdravotnictví ČR, Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího státního zastupitelství a České lékařské komory konstatoval, že posuzovat správnost či nesprávnost postupu lékaře určité odbornosti, může jen lékař, který má potřebnou kvalifikaci a zkušenosti ve stejné odbornosti, jako posuzovaný lékař. Bylo výslovně zdůrazněno, že znalec z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, nemůže posuzovat správnost či nesprávnost postupu lékaře klinického oboru. Bylo však rovněž zdůrazněno, že rozsah profesních povinností lékaře určité odbornosti, nemůže znát a posuzovat, zda je lékař dodržel či porušil, znalec, který nemá tuto odbornost. Zdá se, že tato zásada jecelkem jasná, všem pochopitelná, na různých setkáních právníků i na úrovni Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu nikdo proti této zásadě nic nenamítl a je považována za celkem samozřejmou. Přesto je v praxi každodenně hrubě porušována, a to ze strany některých soudů, státních zástupců i policejních orgánů, ale především ze strany samotných lékařů – soudních znalců. Běžně se setkávám s případy, kdy postup ortopeda hodnotí znalec z oboru chirurgie, případně neurochirurgie, správnost postupu všeobecného praktického lékaře hodnotí znalec z oboru kardiologie (byť šlo o otázku, zda bylo správně reagováno na srdeční infarkt), správnost postupu cévního chirurga hodnotí neurochirurg (byť šlo při výkonu cévní chirurgie o poranění nervu) a otázku, zda měl a mohl praktický lékař pro děti a dorost včas rozeznat meningitidu u dítěte, hodnotí znalec z odvětví infekčního lékařství, který rozhodně nezná rozsah povinných znalostí a profesních povinností praktického lékaře pro děti a dorost. Mám možnost vyučovat na Justiční akademii a přednášet soudcům a státním zástupcům, kteří projeví zájem o problematiku medicínského práva. Účast na těchto přednáškách není povinná, přesto je poměrně značná. Na těchto přednáškách zdůrazňuji, že by posuzování správnosti postupu lékaře, nemělo být svěřováno znalci jiné odbornosti. Hlavní problém však spatřuji v tom, že je-li osloven znalec jiné odbornosti s tím, aby posoudil správnost či nesprávnost postupu lékaře v oboru, ve kterém sám znalec nemá ani atestaci, měl by odmítnout vypracování znaleckého posudku, odkázat na závěry kongresuČeské lékařské komory z června 2009 i na některé judikáty Nejvyššího soudu ČR a sdělit, že není odborně povolán k tomu, aby například jako neurochirurg hodnotil práci ortopeda, nebo jako znalec z oboru kardiologie hodnotil práci všeobecného praktického lékaře. Znalec má plné právo odmítnout vypracovat znalecký posudek, pokud byl pověřen vypracováním takového posudku, ke kterému není odborně kompetentní. Domnívám se dokonce, že je povinností znalce upozornit soud, státního zástupce, nebo policejní orgán na to, že není odborně způsobilý hodnotit kolegu jiné odbornosti.
Zadávání chybných otázek znalci
Velmi často se setkávám i s tím, že policejní orgán, někdy i soud, zadal znalci otázky, které jsou nesprávně položeny, někdy dokonce naznačují určité skutečnosti, které by bylo třeba teprve ze znaleckého posudku zjistit – například to, že lékař odborně pochybil, nebo jsou jinak chybně formulovány. Je plným právem a podle mého názoru i povinností znalce, otrocky neodpovídat na chybně či nesmyslně položené otázky a upozornit toho, kdo mu znalecký posudek zadal a otázky formuloval, že otázka je formulována nesprávně, případně doporučit správnou formulaci otázky. Pokud tak znalec neučiní a snaží se za každou cenu otrocky vyhovět zadání a odpovídat i na otázky, které jsou evidentně chybně položeny, bude výsledek znaleckého posudku nesprávný. Přitom je třeba upozornit na skutečnost, že každý právník, ať již soudce, státní zástupce, či advokát, čte většinou každý znalecký posudek „odzadu“, tedy především ho zajímá, jak znalec odpověděl na zadané otázky, které jsou, nebo by alespoň měly být, jakýmsi jasným závěrem znalce, jakýmsi konečným vyústěním celého znaleckého posudku. Mohu doporučit znalcům, aby vždy, pokud dospějí k závěru,
že otázky, které jsou zadány, nejsou zadány správně, upozornili toho, kdo znalecký posudek zadal na nesprávnost zadaných otázek. Zpraxe bych mohl jmenovat příklad, kdypolicejní orgán zadal znalci celkem třicet sedm otázek. Obhajoba namítla, že všechny otázky jsou položeny nesprávně. Znalec nenamítl nic a snažil se zadání vyhovět. Státní zástupkyně poté konstatovala, že třicet šest otázek je skutečně zadáno chybně a zavádějícím způsobem, nebo formulováno nesprávně, za správnou uznala pouze otázku, nechť znalec uvede vše další, co považuje k posouzení případu za důležité. Především však sám znalec by měl namítnout, že otázky, které jsou mu zadány, nejsou formulovány správně.
Znalec musí znát konkrétní podmínky a objektivní možnosti pracoviště
Nová definice lege artis – tedy náležité odborné úrovně poskytování zdravotních služeb, která byla přijata na návrh České lékařské komory zákonodárcem a jednoznačně obstála i před Ústavním soudem ČR (nález sp. zn.: Pl. ÚS 1/12) stanoví, že: „Náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.“.Součástí pojmu lege artis je tedy ohled na konkrétní podmínky aobjektivní možnosti. Má-li znalec za úkol posoudit, zda lékař postupoval na náležité odborné úrovni – tedy lege artis, musí znát konkrétní podmínky a objektivní možnosti v rámci kterých lékař zdravotní služby poskytoval. Měl by vědět, jaké je věcné a technické vybavení příslušného pracoviště, jaké je personální vybavení, o kolik pacientů lékař v dané době pečoval a kolik hodin služby měl za sebou, jaký personál měl k dispozici a zda šlo například o běžnou denní službu, kdy je k dispozici jistě více lékařů a zdravotních sester, nebo šlo o víkendovou či noční službu, kdy jsou personální možnosti omezeny. Pokud znalec prohlásí, že mu stačí pouze kopie zdravotnické dokumentace, aby mohl vypracovat náležitý znalecký posudek a že vůbec nepotřebuje vyjádření lékařů, jejichž práci posuzuje, ani znalost konkrétních podmínek a objektivních možností, hrubě porušuje povinnosti znalce, má-li posoudit, zda postup byl či nebyl lege artis. Jestliže součástí hodnocení postupu lege artis jsou konkrétní podmínky a objektivní možnosti, je povinností každého soudního znalce seznámit se s tím, jak lékař, jehož práci posuzuje, sám celý případ hodnotí, jak se k věci vyjadřuje, čím zdůvodňuje svůj postup, případně je vhodné znát i názor jeho nadřízeného primáře či přednosty a eventuálně též výpovědi ostatních členů personálu, kteří se na poskytnutí zdravotní služby v konkrétním případě podíleli. Teprve pak si může znalec udělat obrázek o konkrétních podmínkách a objektivních možnostech, na které musí brát při vypracování znaleckého posudku ohled. Pokud tak nečiní a vychází pouze ze zdravotnické dokumentace, nemůže správně ve svém znaleckém posudku zhodnotit, zda postup byl či nebyl na náležité odborné úrovni a jednoznačně porušuje povinnosti soudního znalce, který má zhodnotit práci svého kolegy.
Hodnocení z pohledu ex ante, nikoli z pohledu ex post
Jsem si vědom, že tuto zásadu jsme již publikovali a mnohokrát zdůraznili. Pokud tak činím znovu, je tomu tak proto, že v mnoha znaleckých posudcích, které hodnotí práci jiného lékaře, se projevuje tendence hodnotit jeho práci z pohledu ex post, za situace, kdy již přede mnou leží pitevní nález, a vím, že „by bylo bývalo lépe postupovat jinak“. Znalec, který posuzuje práci jiného lékaře, by se však měl vžít do jeho pozice a do jeho situace v okamžiku, kdy rozhodoval o dalším postupu. Neměl by tedy vycházet z toho, že jižvýsledek zná a že je zřejmé, že by byl výhodnější a pro pacienta vhodnější jiný postup, ale měl by vycházet z toho, zda úvahy lékaře o dalším postupu v daném případě byly odborně zdůvodněny a zda jeho postup z pohledu informací a možností, které měl, byl odborně náležitý, či nikoli. Přistupuje-li k vypracování znaleckého posudku z pohledu ex post, nemusí být výsledek jeho posouzení případu odborně korektní a pro posuzovaného lékaře spravedlivý.
Cílem těchto úvah není za každou cenu dosáhnout toho, aby lékař, který skutečně postupuje jinak, než na náležité odborné úrovni a dopustí se jasného porušení svých profesních povinností, byl za každou cenu vyviněn a nemohl nést odpovědnost za své více či méně závažné odborné pochybení. Naopak posláním České lékařské komory je dbát na odbornost lékařů a disciplinárně postihovat odborná pochybení lékařů, nejsou-li postižena v jiném řízení, například v trestním. Jde však o to, že ve velkém množství případů, kdy se lékař ocitne v pozici obviněného a trestně stíhaného, končí případ naopak v jeho prospěch. Nemám sice k dispozici statistické údaje, ale z vlastní praxe tak mohu usuzovat, a mohu to i doložit. A hlavním důvodem toho, že proti lékaři bylo vzneseno obvinění a zahájeno trestní stíhání, nebylo nějaké svévolné posouzení případu policistou či státním zástupcem, ale právě neuvážený a nesprávně formulovaný znalecký posudek. Újmu na odborné pověsti lékaře, který byl trestně stíhán a posléze osvobozen, lze již těžko odčinit. Proto by každý, kdo posuzuje správnost či nesprávnost odborného postupu lékaře, měl objektivně zvažovat všechny skutečnosti a vyvarovat se výše uvedených chronických chyb, ke kterým bohužel stále ve znalecké činnosti ve zdravotnictví u nás dochází.